Rovné příležitosti Rovné příležitosti, z.s.

« zpět

Feminismus v českých zemích

První vlna feministického hnutí začala v českých zemích později než v zemích západní Evropy, a to přibližně v polovině 19. století.

19. století je dobou převratných změn ve velké politice, životním stylu, postavení žen ve společnosti. Ačkoliv velká politika byla stále doménou mužů, začaly se v rámci drobných politických úkolů v této oblasti pomalu prosazovat také ženy. Vžitá představa o roli ženy ve polečnosti se začínala zvolna měnit, dívkám se otevírala možnost vzdělávání na nejrůznějších typech dívčích škol, možnost uplatnění na trhu práce, možnost seberealizace v ženských spolcích, možnost literární tvorby, zakládání a vedení časopisů určených ženám.

Charakteristickým rysem českého ženského hnutí je jeho sepětí s vlasteneckým programem, což způsobilo opožděný rozvoj českého feministického hnutí, pozvolný a nenásilný průběh českého ženského hnutí, pozdější prosazení nároků českých žen ve srovnání se zeměmi západní Evropy (Francie, Velká Británie), které vlasteneckou otázku neřešily a kde ženy bojovaly pouze za rovnoprávnost žen. Patriotický charakter českého ženského hnutí je typický pro ženské hnutí tzv. malých národů, tedy těch národů, které procházely procesy národního obrození. Tento charakteristický rys českého ženského hnutí vedl ženy ke spolupráci s muži v počátečním prosazování požadavků žen.

První vlna feministického hnutí dosáhla řady úspěchů spočívajících v odstranění viditelných legislativních překážek. Reálné postavení žen se od ukončení první vlny feministického hnutí, datované přibližně do 30. let 20. století proměnilo. Ve 30. letech přibývalo vysokoškolsky vzdělaných žen – právniček, lékařek, vědkyň různých oborů atd. Definitivním přelomem v nahlížení společnosti na ženy jako na slabší pohlaví, které je pro většinu profesí nevhodné, byla první a zvláště druhá světová válka. V této době, kdy museli být muži na frontě, ženy začaly vykonávat většinu profesí a to i těch, které byly do té doby považovány za čistě mužské. Za 2. světové války ženy plně prokázaly své schopnosti ve veřejném životě.

Po druhé světové válce však došlo v západních společnostech k hospodářskému rozmachu, a muži tak byli znovu schopni své ženy uživit, což mělo za následek opětovné zahnání žen do domácností. Do představ společnosti o roli ženy se vracela měšťanská představa, že štěstí ženy spočívá v péči o děti a manžela. Tentokrát však byla aplikována i u žen vysokoškolsky vzdělaných, proto byla situace vnitřně mnohem konfliktnější. Ženy si připadaly v důsledku tehdejší rétoriky „vadné“, když se necítily šťastné a vnitřně naplněné při vykonávání domácích prací, jak výstižně popisuje psycholožka Betty Friedan v knize Mystika ženství. Ženám však postupně docházelo, že tento problém, který nemá jméno, není jejich problémem, ale problémem celé společnosti. Proto po obrovské konzervativní vlně v západních zemích, která v 50. letech 20. století opět přinesla ženám pocit neužitečnosti, se v 60. letech začala formovat druhá vlna feministického hnutí, jejímž cíly bylo právo ženy na větší kontrolu nad vlastním tělem, právo na potrat a přístup ke všem profesím. Jelikož si ženy uvědomily, že legislativní uzákonění jejich práv neřeší samu podstatu problému, začaly se nyní ve druhé vlně feministického hnutí zabývat změnou kultury, změnou myšlení společnosti.

U nás v tehdejším Československu byly tyto výdobytky zaváděny shora, ať už jde o uzákonění práva na potrat v roce 1958 nebo o rovný přístup k profesím. Rovnost mužů a žen byla v podmínkách tehdejšího socialistického Československa sice myšlena vážně, ale měla jeden háček: probíhala v situaci, kdy individuální svoboda člověka byla potlačována, kdy platil zákaz sdružování. Ženy se tedy nemohly samy ve veřejné diskusi vyjádřit. Dalším háčkem bylo myšlení společnosti, které zůstávalo stále patriarchální, a kde ženy kromě práce v zaměstnání, na kterou získaly právo, musely ještě samy zastat péči o děti, manžela a domácnost, stejně jako dříve. Jelikož však měly ženy v této době, ve srovnání s podmínkami první vlny feminismu, přístup ke vzdělání a zaujímaly pozice ve vědě, feministické hnutí se postupně z velké části přesunulo na univerzitní půdu, kde se etablovalo jako vědní obor – studium ženského, později i mužského problému.

Ve 20. století tedy postavení žen ve společnosti dosáhlo obrovského pokroku. V některých profesích (zdravotnictví, školství), které byly dříve považovány za doménu mužů, dnes převažují ženy.

Ženy jsou dnes již v téměř rovnocenném postavení s muži a mohou vykonávat jakékoliv povolání, neboť profese již nejsou striktně rozděleny na mužské a ženské. Ženy se také stále více prosazují na vedoucích postech.

Je ovšem třeba podotknout, že ačkoliv ženy dosáhly výrazných úspěchů ve veřejné sféře, stále nejsou zcela rovnocenné s muži a to zejména proto, že soukromá sféra je stále považována za doménu žen, což znamená pro ženy značnou zátěž. Neboť ačkoliv ženy vykazují srovnatelnou pracovní vytíženost s muži, společnost stále předpokládá, že péče o děti a domácnost je především záležitosti ženy. Naštěstí i na tomto poli již začínají iniciativy (např. Aktivní otcové), které chtějí daný stav změnit a dělbu práce v soukromé sféře rozdělit rovnoměrně. Dalším problémem, který dnešní společnost pomalu začíná vnímat, je feminizace některých profesí a negativní dopad feminizace na prestiž a mzdové ohodnocení těchto profesí. Také o řešení tohoto problému se již pokoušejí projekty typu Muži do škol.

Tento článek vznikl v rámci projektu ŽENA A ŽIVOT ... s reg. číslem: CZ.1.04/3.4.04/76.00341

logolink

Poznámka o autorovi
PaedDr.Mgr. Lucie Zormanová, Ph.D.
Ing. Monika Drozdová
Email: rovneprilezitosti@email.cz

« zpět

©2011-2016 Rovné přiležitosti; webdesign ©2011 Ondra Kandera